Seminář s názvem Využívání pomůcek v hodinách matematiky na 2. stupni ZŠ, který jsem měla v Plzni, byl zdařilý a naplnil mě další energií do mé práce. Paní učitelky a jeden pan učitel celých šest hodin vydrželi se mnou spolupracovat, stříhali a lepili, manipulovali a přesouvali, kladli doplňující otázky. Vrcholem semináře pro mě byla poznámka jedné paní učitelky: „Proč nás takto někdo neučil matematiku už dřív? Teď vidím, že jsem se z didaktiky matematiky nic nedozvěděla.“ První větu slýchám poměrně často, a to, když vyučuji buď asistenty pedagoga, nebo třeba zahraniční studenty z Erasmu. Ani pro jednu z těchto skupin nebyla matematika v centru jejich pozornosti. Většina z těchto studentů má k matematice buď vlažný, v horším případě silně negativní vztah. Když pak vidí, že se matematika dá učit tak, že dává smysl, pravidla je možné „vidět“ a není nutné se je biflovat bez porozumění, říkají: „Kdyby nás někdo učil matematiku takto, mohl/a jsem ji mít i rád/a“. Je pro mě důležité tato slova slyšet, abych měla energii ve své práci pokračovat.
